Člen syrských bezpečnostních sil Súdí Alí (43) se pomalu belhá po chodbě vojenské nemocnice Tišrín v Damašku. Na sobě má teplákovou soupravu s ustřiženým rukávem. Kost na levé paži má sešroubovanou, ostatní zranění jsou schovaná pod oblečení. Při chůzi je znát, že pravá noha mu neslouží tak, jak by měla. Když se za asistence svého syna posadí na lůžko, přikryje se dekou a dá si zraněnou ruku do pohodlné polohy. „Jeli jsme do předměstí Damašku, do Harasty. Asi 100 ozbrojených teroristů nás napadlo. Měli moderní vybavení, včetně zbraní. Takové ani syrské vojsko nemá. Spustili střelbu bez rozdílu, zda na vojáky, ženy nebo děti,“ vypráví Súdí, jak přišel ke zraněním. Vyhrnuje si triko a ukazuje čtyřicetistehovou jizvu na břiše a další místa, kde byl zasažen náboji.
Súdí Alí je vojákem od roku 1987, k armádě se přidal, když mu bylo 18 let. Během rozhovoru dal několikrát najevo, že jeho srdce bije pro vlast a pro prezidenta Bašára Asada. „Proč jsou všichni proti Sýrii? Protože je krví odporu vůči Izraeli. Dá-li Bůh, toto spiknutí přečkáme, vyhrajeme a Sýrie zase bude stabilní,“ přeje se Súdí, který z komplotu vůči Sýrii obviňuje hlavně USA, státy Zálivu a zmiňovaný Izrael. Súdí Alí přiznává, že v Sýrii jsou demonstrace, ale ty podle něj nejsou příčinou nepokojů. „Demonstranti neničí veřejný nebo soukromý majetek. Ti jsou mírumilovní, ale teroristi ne, ti jsou ozbrojení a ničí vše, co se jim dostane pod ruce. Unášejí děti a žádají za ně výkupné. Tihle nechtějí svobodu,“ rozčiluje se Súdí. Odkud se teroristi ale vzali? „Nejsou to Syřané, ale Iráčané, Palestinci, Afghánci, Libyjci nebo z al-Kájdy,“ myslí si Súdí.
Další z pacientů, Málik Adžíb (47), je v péči lékařů od konce prosince loňského roku, když byl zraněn při jednom ze dvou bombových útoků na budovy ozbrojených sil v Damašku. Tehdy explodovaly dva automobily naplněné výbušninami při vjezdu do střeženého areálu. Málik byl ten den na dvoře a výbuch mu dolámal kosti a způsobil další zranění po celém těle. Spolu s ním bylo ten den zraněno dalších 140 lidí, asi 40 zemřelo. Málik měl štěstí a útok přežil, i když s následky na celý život. První dva měsíce strávil v Asadově nemocnici nedaleko místa výbuchu, poté se nakrátko vrátil domů. Nyní si zranění doléčuje v nemocnici Tišrín. „Možná se po týdnu opět vrátím domů, ale chodit budu moc nejdříve za 3 měsíce. Mám ale další problémy, operovali mi břicho, může to trvat rok, než se celkově uzdravím,“ říká smutným hlasem.
Nemocnice Tišrín má 1500 lůžek a je považována za nejlepší v zemi. „Na světě není nemocniční přístroj, který bychom neměli,“ říká ředitel nemocnice Múrís Mawás, který pravidelně navštěvuje všechna oddělení, aby měl přehled, co se v nemocnici děje. Ne v bílém plášti, nýbrž v maskáčové uniformě se prochází po chodbách Tišrínu. Díky svému postu je dost vytížený, klid nenachází ani ve své kanceláři, kam za ním chodí příbuzní zraněných vojáků a tážou se na možnosti jejich léčby. Když postarší beduín přemluví ředitele, aby mohl přivést svého syna do nemocnice na vyšetření, div se muž s červenobílým šátkem na hlavě a sakem od písku nerozbrečí od radosti. Múris Mawás je sice vojákem, ale dokazuje, že srdce nemá z kamene. „Nemocnice je určena pro vojáky a jejich rodiny. Pokud je možnost, za nízký poplatek se postaráme i o civilisty,“ tvrdí ředitel.
Ne všichni vojáci, kteří se dostanou do nemocnice Tišrín po bojích s ozbrojenými skupinami, mají štěstí. „Bohužel, denně nám na následky zranění umře v průměru asi 5 vojáků. Je to méně, v nejhorší době to bylo mezi 10 až 15 muži,“ říká ředitel.
Zranění vojáci jsou přesvědčeni, že historie se opakuje. Na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let režim měl problémy s hnutím Muslimské bratrstvo, které používalo podobné praktiky, o jakých se mluví dnes. „Útočili na autobusové stanice, školy, vojenské budovy, napadali, unášeli a zabíjeli obyčejné lidi i vojáky,“ vzpomíná Súdí. Nevěří, že takhle se bojuje za svobodu. Pobyt v nemocnici a vývoj v zemi ho přesvědčil, že prezident Bašár Asad je správný muž na správném místě a že Sýrie vyjde z těchto problémů vítězně, silnější než kdy předtím, a slíbené reformy se naplní. Protirežimní Syřané však podobné historky berou s rezervou a mají je pouze za další důkaz vládní propagandy, která má očernit syrskou opozici a nařknout ji z terorismu. Naopak syrské bezpečnostní oddíly mají za bezcitné vrahy, kteří páchají zvěrstva. Z hrůzostrašných příběhů obou zúčastněných stran je patrné, že jak vládní síly, tak opoziční ozbrojené skupiny, mají svůj podíl na rozdmýchávání násilí a blížící se občanské válce. Tedy pokud v ní Sýrie už několik měsíců není.
