Balíček karet místo rybářské sítě

Rybářské loďky se pomalu pohupují na vlnách v přístavu. Je devět hodin ráno, ale ani jedna z nich ještě nevyrazila na moře. Rybáři nikam nespěchají, těch pár ryb snad nikam neuplave. Teď je čas mastit karty. „Podívej, jak vyhraju!“ raduje se jeden z rybářů, který si dává s prací načas. U vedlejšího stolu sedí další partička karbaníků. A v druhé kavárně další dvě. „Tohle je náš rituál předtím, než vyrazíme na moře,“ směje se jeho protihráč. „A zase jsi prohrál,“ rýpne si do kolegy.

Rybáři z města Týros jsou veselá kopa. Stejně jako ta kopa sítí, které nechali ležet na břehu, tak i oni jsou nasáklí mořskou vůní. Považují se za věrné pokračovatele námořnického umění, které jim zanechali staří Féničané. „Na moři jsme každý den. Hlavně v létě je po rybách poptávka, když sem přijedou turisti,“ snaží se být vážnější, ale za chvíli už se zase smějí. V létě bylo ryb málo, rybáři měli horší sezónu. Doufají, že toto léto se situace zlepší. „Teď nabíráme síly,“ nepřestávají vtipkovat. Zato tesaři, kteří mají dílnu vedle kavárny, mají plno práce. Stavějí loď, ale zatím je vidět jen její kostra. „To nejhorší už máme za sebou, teď už to bude jednodušší,“ povídají a s úsměvem hladí připravené dřevo. „Každá z lodí je originál, něco jako housle. Už ani nevím, kolik jsme jich za život udělali.“

Křesťan s muslimem na jedné lodi

Přístav v Týru není velký. Zato je starý, vždyť toto město sahá svojí historií až do třetího tisíciletí před Kristem. V přístavu památky nejsou, to až kousek dál turisty zaujmou antické ruiny, jimž vévodí největší římský hipodrom na světě o délce okruhu skoro půl kilometru. Týros je však zajímavější pro svou atmosféru. Jako by se tady čas zpomalil při pohledu na nikam nespěchající obyvatele. Když mají říct, co je pro Týros nejvíce charakteristické, jednoznačně odpoví: „Nejsou mezi námi problémy.“ Mladík Alí to ještě více specifikoval: „Tady Mahmúd je Palestinec a sunnita, já jsem šíita, můj šéf je křesťan a všichni vycházíme v pohodě.“ Alí odmítá, že by třenice uvnitř Libanonu byly náboženského rázu. „To s tím nemá nic společného, to je politická hra.“

Místní rybáři mezi sebou rovněž nedělají rozdíly. Spojuje je rybolov a umění plavit se po moři. Místo náboženství řeší problém úbytku ryb a znečištění moře. V mnohých případech bývají do moře vypouštěny splašky z domácností a továren. Náprava věci i osvěta, jak chránit přírodu, již běží v plném proudu. Například kampaň proti znečišťování přírody je vidět po celém libanonském pobřeží. Na billboardech jsou vyobrazeny hlavní libanonské památky postavené z odpadků. Rybáři doufají, že s čistším mořem budou opět brzy vytahovat sítě plné ryb. Mnozí z nich ale mají taky máslo na hlavě a přiznávají, že se donedávna nechovali k moři příliš ekologicky.

Když je banánů více než ryb

Týros není ale jen město rybářů a stavařů lodí. Žijí v něm plantážníci, kteří se starají o sady banánovníků, jimiž je město doslova obklopeno. Ještěže na jeho západní hranici je moře, protože by palmy s modrými pytli přehozenými přes trsy banánů rostly i tam. Banány se řadí mezi hlavní zemědělské artikly Libanonu určené pro vývoz.

Modré zde nejsou pouze pytle na banány, ale i přilby vojáků OSN, kteří hlídají horkou půdu mezi Libanonem a Izraelem. Na jejich přítomnost si zde všichni zvykli. Týros leží nedaleko izraelských hranic a nikdy není jistota, že se střelba mezi oběma státy opět nespustí.

V Týru se už před roky usídlili i palestinští uprchlíci a stále nepřestávají myslet na návrat do Palestiny. „Už jsme tady dlouho a asi ještě dlouho budeme, když vidím, co se u nás doma děje,“ povzdechne si hokynář Husní. „Máme se tady díky Bohu dobře. Hlavně, že máme co jíst.“ Husní má rád pečené ryby. Je rád, že bydlí v Týru, kde na trhu najde vždy čerstvé kousky a oproti Sidonu či Tripoli také poměrně levné. „Už jsem dlouho nebyl chytat ryby,“ zavzpomíná. Bere do ruky telefon a volá svému kamarádovi rybářovi. „Buď zdráv Mustafo! Nevyrazíme dnes na ryby? Aha, ty teď hraješ karty. Tak snad zítra!“

(článek byl napsán pro deník Právo)